Historie sboru

V roce 1922, zásluhou vedoucího poštovního úřadu v Kopřivnici Jana Uhlíře, vznikl samostatný pěvecký spolek s názvem Pěvecké sdružení Kopřivnice (dále PSK). Soubor vznikl sloučením tělocvičné jednoty Sokol a sboru Dělnické akademie a dirigentem se stal jeho sjednotitel Jan Uhlíř. Tehdy mělo PSK okolo čtyřiceti zpěváků. V roce 1926 se stal jeho čestným členem Leoš Janáček.

V roce 1932 se ujal funkce sbormistra učitel Ladislav Buček, ale jeho práce byla roku 1938 násilně přerušena. Pro fašistický režim byla nepřijatelná forma samostatného spolku, k jehož hlavním funkcím, daným stanovami, patřila funkce vlastenecká. Dne 10. října 1938 byl spolek zakázán, majetek zabaven a archiv zapečetěn. Později byla značná část archivu zničena. Jen díky osobní odvaze Jana Sýkory, pozdějšího dirigenta, bylo to nejcennější zachráněno.

Po skončení války se do Kopřivnice vrátil Ladislav Buček a opět se pustil do práce s mužským sborem. Usiloval také o založení ženského sboru a s náborem zpěvaček mu pomohly Marie Růžičková a Marie Rohanová. Vznik ženského sboru byl silným podnětem pro vznik  sboru smíšeného, jehož první nacvičenou skladbou byla Modlitba na Řípu Otakara Zicha a Česká píseň Bedřicha Smetany. Aby pan Buček zajistil pro PSK dostatek zpěváků, rozhodl se zřídit z žáků místní měšťanské školy a obecné školy dětský sbor.

Řady PSK se po válce rozrostly o členy Katolické besedy, jednoty Orla a vlčovického mužského sboru, které už svou činnost neobnovily.

V roce 1950 odešel Ladislav Buček do důchodu soubor předal svým nástupcům Janu Sýkorovi a Marianě Prochaskové. Tento rok přinesl výrazné změny, které se týkaly způsobu řízení a organizování PSK. Došlo v něm k transformaci spolku v odborovou organizace, spadající pod Závodní klub ROH kopřivnického závodu Tatra. Tento krok byl výsledkem poúnorového vývoje v roce 1948, kdy bylo rozhodnuto o mocensko – politické a kulturní orientaci republiky.

Včlenění PSK mezi odborové organizace se nedotýkalo pouze formy existence a řízení sboru, ale i výběru repertoáru i koncertních vystoupení. Tyto nežádoucí a neprofesionální zásahy do vnitřních záležitostí PSK ze strany funkcionářů města i závodu Tatra vyvolaly nechuť zpěváků k další práci. Přestali navštěvovat zkoušky.

Ti, kteří zůstali se vyhýbali vystoupením. Za této společensko – politické situace se vedení PSK ujal Jan Sýkora, v pořadí již třetí sbormistr.

Záslužným a předvídavým krokem Jana Sýkory byla výchova budoucích nástupců – Pavla Altrichtra a Evy Pajdlové.

Sedmdesátá léta byla ve znamení útlumu činnosti PSK a vůbec veškerého kulturního dění.

Po létech 1968 – 1969 veškeré pravomoci a umělecké aktivity přešly do ruku politických funkcionářů. Ne všichni zpěváci byli ochotni přistoupit na dané podmínky, a proto činnost PSK v sedmdesátých letech a v první polovině let osmdesátých stagnovala.

Čtvrté a zároveň i poslední období PSK zasahuje až do dnešních dnů. V čele souboru stojí Pavel Altrichtr a Eva Pajdlová.

Oba dirigenti brzy po převzetí sboru prokázali své kvality. Každoročně připravuje PSK tři celovečerní koncerty a svá vystoupení se snaží vždy tématicky zaměřit.

Za dlouhá léta existence PSK se v něm vystřídalo několik generací zpěváků a dirigentů, ale cíl práce zůstal stejný jako v prvních letech činnosti – sborovým zpěvem rozdávat lidem radost v duchu Smetanova pěveckého pozdravu: „Vše co touhou drahé nám, blaha přáno budiž vám.“

Použité prameny: kroniky sboru a almanachy vydané k výročím sboru